Slideshow

  D-CZ Geschichtspark Bärnau
  700 Jahre Hochzeit Jan+Eliska
    Aktionen zum Jubiläum 2010
    Infos Eliska+ Johann
    Europäische Dimension
    Orts_Quellen Jan und Eliska
    CZ_Eliška +JanLuxembursky
    Preisverleihung Plzen -12.Mai 2010
    Kunstbilder Johann und Eliska
    Royal Marriage 1310- 2010 in Prag
    Kaiser Hochzeit Speyer
  Bayerisch/böhmisch_ Bavorsky/cesky
  Transport
  Verbotene Straße-Zakázaná cesta
  Weg der Goldenen Straße
  von Luxemburg
  durch Deutschland
  Zlatá cesta durch Tschechien
  nach PL / Niederschlesien
  Persönlichkeiten
  Tourismus-Reisen
  Aktivitäten
  Förderverein Goldene Straße
  In memoriam Vaclav Havel
  Milena Jesenská und ihr Traum
  Namensbedeutung
  Impressum
  Suche
  Übersicht
  Goldene Straße - aktuell
  Oberpfalz aktuell
  Franken aktuell
  Tschechien aktuell
  Ostbayern lernt Tschechisch
  1414/15- 2014/15 Jan Hus
  Literatur
  Links
  Kontakt
  2. D-CZ Mensch-ärgere-dich nicht Turnier 2012
  Kladruby-Zwiefalten-Pilsen2015

Cheska královna Eliška Premyslovna

Eliška přemyslovna, královna česká, se narodila v roce 1292, jako dcera habsburské Guty a Václava ll..

V pěti letech přišla Eliška a její sourozenci- starší Václav a Anna a mladší Markéta, o matku. V otci děti nenašly příznivou duši, ke které by přilnuly. Pochopení nalezla desetiletá Eliška u své tety Kunhuty a to zejména v době, kdy se otec znovu oženil a krásnou Alžbětou, osiřelou dědičkou velkopolského trůnu. Mezi Eliškou a její mladou macechou nebyla žádná náklonnost. Alžběta Václavovi porodila dceru.

Václav onemocněl zákeřnou chorobou a zemřel. Veškerá tíha vlády tím padla na syna Václava lll., který byl ale v Olomouci v roce 1306 zavražděn. Nikdo netušil, jaký osud čeká jeho zbylé sourozence. O jejich dědictví bojoval Albrecht Habsburský. Dcery krále Václava marně předkládaly českým pánům žádosti o podporu kandidatury Jindřicha Korutanského, který byl chotěm jedné z nich – Anny. Zemi ale vládl král Albrecht a to jak vojenskou mocí, tak uplácením českých velmožů. Albrecht svěřil správu země synu Rudolfovi, který se oženil s macechou Elišky, Alžbětou.

Pro Elišku nastaly těžké chvíle. Zůstala sama v Praze v klášteře tety Kunhuty. Její macecha spolu s habsburským vetřelcem ovládla zemi.

Eliška se nesmířila s pádem rodové moci a slávy. Žalem padala do mdlob a záchvatů. Okolí se bávalo o její život.

Rudolf Habsburský náhle zemřel na úplavici a té podlehl také jeho otec Albrecht. Habsburská moc v Čechách je u konce. Vlády se ujal choť Anny Přemyslovny, Jindřich. Ten se ale jako vládce příliš neosvědčil, byl stále zadlužený, nerozhodný a lid působil jako slaboch. Jindřich se dostal pod vládu českého panstva a přišel o téměř všechen svůj majetek.

Eliška, která kdysi prožívala otcovu slávu, často přemýšlela, zda její nezdárný švagr, nebude muset i s její sestrou prchat z Čech. I Eliška měla velké finanční potíže.

V roce 1310 došlo k boji o českou
korunu. Eliška v přestrojení uprchla, pod ochranou pana Jindřicha z Lipé, do Německa. Tam se rozhodla provdat se za Jana Lucemburského, který byl o čtyři roky mladší než ona.Tímto sňatkem chtěla zabezpečit lucemburský nárok na přemyslovské dědictví. V roce 1310 došlo tedy k poněkud nerovnému sňatku. Jan byl ještě nedospělý a hravý mladík, Eliška dospělá žena.

Janův otec Jindřich Vll . Nechal vystrojit okázalou hostinu. Eliška čelila pochybám o jejím panenství. Na podzim 1310 vycestovali manželé s početným římským vojskem do Čech a Eliščina sestra Anna se svým chotěm, poníženi, Čechy opouštějí.

V létě 1313 porodila Eliška dceru Markétku. V té době došlo v Čechách ke konsolidaci panovnické moci, řízené hlavně německými rádci mladého Jana. Jeho otec zahynul v roce 1313 dříve. Než mu Jan stačil přijít s vojskem na pomoc. Poté se mladý Jan snažil získat po otci císařskou korunu. Nakonec je nucen dopomoci k římské koruně Ludvíku Bavorovi jen proto, aby ji nezískal Fridrich Habsburský. Ten neustoupil a tak Německu vládli dva králové.

Jan se po své prohře vrátil ke své ženě do Čech. Zde narazil na problémy. České panstvo přestalo snášet vládu cizích králových vládců a to hned poté, co nad ním nedržel ochranou ruku jeho otec císař. Jan je nucen propustit cizí rádce a dosadit na jejich místa domácí šlechtu. V čele této panské skupiny stál Jindřich z Lipé. Brzy se stal středem pozornosti pražského dvora a důvěrným přítelem
Elišky Rejčky, vdovy po dvou králích, která vládla východním Čechám.

Pro královnu Elišku nastaly zlé časy.Hrozil rozvrat pevné panovnické moci, způsobený nenasytnými českými velmoži. Eliščin manžel podlehl kouzlu Jindřicha z Lipé. Královna se ho snažila přesvědčit, že přátelství s Jindřichem mu přinese záhubu.

Jindřich je náhle zatčen a uvězněn. Jeho příbuzní a přívrženci bojují o jeho svobodu. Janův trůn je nejistý. Díky jeho strýci arcibiskupovi trevírskému, se podaří sjednat smír a to pod podmínkou, že Jindřich bude osvobozen. Eliška nesouhlasila s tímto smírem a obnovila boj s Jindřichem a jeho táborem. Tento boj stál zemi velký hladomor. Zbraslavský kronikář Petr Elišku káral za její neústupnost. Odbojné české panstvo ale bylo silné a Jan s Eliškou byli nuceni v roce 1318 znovu sjednat smír s Jindřichem z Lipé. Český trůn byl pro Lucemburky zachován.

Jindřich z Lipé si svou mazaností dovadl krále připoutat na svou stranu.
Dále se traduje, že Eliška vystoupila i proti svému choti. Mladý syn Václav, pozdější Karel IV.,jí posloužil k tomu, aby odsunula Jana od panovnické moci a sama se jí ujala za podpory nepřátel Jindřich z Lipé, kterým velel Vilém Zajíc z Valdeka.

Jestli k tomu došlo, se můžeme jen domnívat. Jestli ano předešel Jan Elišku známým přepadením na hradě Lokti, odebral jí syna Václava a ji poníženou přesídlil do Mělníka. Tím byla Eliška odříznuta od veškerého dění na dvoře.

Královna se ale ani tentokrát a obnovila boj. V roce 1319 se město Praha, trpící fiskálními útisky vzepřelo. Eliška toho využila a ihned sem přijela. Ale ani tentokrát vše nedopadlo podle jejích představ. Vzpoura skončila smírem, pro krále příznivým a Eliška se vrátila do Mělníka.

Mezi tím Jindřich z Lipé získal plnou vládní moc, králem neomezenou a to hlavně proto, že Jan stále častěji pobýval v zahraničí. Do Čech se vracel jen pro peníze.

Eliška, zbavena veškerého vlivu na veřejnost, prožívala další zklamání. Její děti, které nezemřely jí byly odebrány. Václav žil ve
Francii
, Gutu otec občas vysílal jako nevěstu, sloužící jeho diplomatickým kombinacím.

Král Jan, když zavítal do Čech, setkával se s Eliškou. Z těchto setkání se v roce 1323 královně narodila dvojčata .- děvčátka. Už jen jednou vystoupila Eliška jako královna a dědička slavného rodu, když ji Jan v roce 1327 vzal s sebou do Vratislavi, aby zde získal slezská knížectví a mohl o její právo opřít svůj nárok. Opět tedy diplomatický tah.

Eliška se snažila zachránit posvátné klenoty zcizené z přemyslovského majetku. Svou pratetu Anežku chtěla nechat uznat světicí. Stále bojovala s nedostatkem peněz. V Brně její sokyně Rejčka okázale rozvinula přepych svých
staveb. Elišce e nepodařilo ani zařídit ani skromný ženský klášter.

 

 

 

 

Eliška zemřela 28.9.1330 ve věku devětatřiceti let. Byla pochována na Zbraslavi, vedle svého otce. Eliška byla od té doby pokládána za, ve svém životě, trpící bytost. Ona byla ale ve skutečnosti velkou bojovnicí, která do posledního dechu bojovala za odkaz panovnické velikosti svého rodu. Byla protikladem svého chotě, který rozhodně neoplýval rozhodností a statečností. Eliška pro nás vždy zůstane důstojnou matkou Karla IV., který svou láskou k české zemi, své matce zúročil její stálý boj za spravedlnost a zachování rodu Přemyslovců.

 

Quelle: www.panovnici.cz/eliska-premyslovna

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 *10.8.1296, Jan Lucemburk, V26.8.1346, Kresčak; český král

Prvorozený syn Jindřicha VII., hraběte lucemburského a římského krále, a Markéty Brabantské byl vychováván u francouzského královského dvora v Paříži, kde navštěvoval univerzitu. V roce 1308 se stal hrabětem lucemburským, v červenci 1310 mu byla nabídnuta česká koruna, 1.9. stejného roku se oženil s Eliškou Přemyslovnou. V říjnu přitáhl do Čech, byl odražen u Kutné Hory, v prosinci vstoupil do Prahy. Společná korunovace obou manželů se konala 7.2.1311. V tzv. volební kapitulaci se Jan zavázal k rozsáhlým ústupkům šlechtě (vybírání berně, tažení mimo hranice, přístup cizinců k úřadům a majetkům). Podobně tomu bylo na Moravě. Po časné smrti svého otce marně usiloval o římskou korunu (1313). Za podpory Ludvíka Bavora získal Chebsko. V domácí politice vedl dlouholetý konflikt se šlechtou, reprezentovanou Jindřichem z Lipé. Zde se utkala dvě pojetí královské moci, francouzské a české. České pojetí poskytovalo vladaři v důsledku silného postavení šlechtické obce nevelké pole působnosti, což bylo v protikladu s pojetím královské moci ve Francii, kde byl Jan vychován. K uklidnění poměrů došlo smírem v Domažlicích roku 1318, jímž český král fakticky uznal hegemonii panstva.
Svou pozornost poté obrátil k evropské politice, kde si vedl podstatně úspěšněji než v domácí. Označení ,,král diplomat" trefně vystihuje jeho činy. V některých letech se dokonce vracel do Čech jen proto, že potřeboval peníze. Výnos kutnohorských dolů, který mu umožňoval skutečně velkorysou politiku, mnohdy nestačil na krytí jeho výdajů a Jan po sobě zanechal velké dluhy. S neobyčejnou aktivitou se zaplétal do vírů evropské politiky na západě, jihu či východě. Zde všude nalézáme ve druhé čtvrtině 14. století stopy jeho státnické činnosti. Jan měl zvláštní slabost pro rytířské turnaje, při jednom z nich přišel o oko. V roce 1339 zcela oslepl. Pokoušel se smířit s Jindřichem Korutanským, který stále užíval titulu českého krále. Synovi Karlovi udělil hodnost markraběte moravského (1334). Následovalo období tzv. lucemburského dvojvládí, kdy se otec a syn občas dostávali do konfliktů.
Jan snad poněkud žárlil na synovi úspěchy v domácí politice. V roce 1335 se král Jan vzdal titulu polského, zato připojil k české koruně Slezsko. Ustoupil od poplatku vybíraného od tažení Břetislava I. do Polska. V roce 1341 zajistil nástupnictví na českém trůně svému synu Karlovi, který byl ,ještě za Janova života, korunován římským králem (11.6.1346). Slepý král neváhal v srpnu uvedeného roku bojovat v bitvě u Kresčaku, kde byl zabit. Je pohřben v Lucemburku.

 Foto: Jan + Eliška - Foto: Kostelni Speyer 

 Info: http://www.studentske.sk

 

Druckversion